Tři jezdci vyjeli úsvitem,
kdes každý z mlhavé strany,
i sjeli se pod modrým blankytem
a na mžik rozbili stany.
„Kam cestou?“ ptal se druha druh,
a hleděl, zda erb nemá vadu:
„Aj, dál tedy cestou jedinou
ku kouzelnému hradu!“
Jeden jel na bílém komoni,
v erbu měl volavčí péro,
a gemy a perly s čabraky
mu jiskřily hvězdy jak v šero.
Druhý jel na bujném hnědouši,
v štítu měl paprslek trojí;
kdes urvav jej padlému démonu,
zpět ho nes ku světla zdroji.
A třetí na koni jako noc,
bez čabraky, uzdy a sedla;
jen travou jak letěl, v jednu tříšť
perlami rosa se zvedla.
I jedou jak spolu o závod
a chřípě divokých koní
jak větřily by jiný vzduch,
frčí a podkovy zvoní.
A jedou slunečnem, deštěm i tmou
přes lány, rokle a srázy,
a nedbají, čím je kde zdržujou,
ni výstrah, že zlomí vazy.
A zdali do hradu dojeli?
Kronikář ustal tu v práci. –
Jiskry jim srší za stopou,
jak noční mlhou se ztrácí.