TŘI jezdci vyjeli úsvitem,
kdes každý z mlhavé strany,
i sjeli se pod modrým blankytem
a na mžik rozbili stany.
„Kam cestou?“ ptal se druha druh,
a hleděl, zda erb nemá vadu:
„Aj, dál tedy cestou jedinou
ke kouzelnému hradu!“
Jeden jel na bílém komoni,
ve štítu orlí měl péro,
a gemy a perly s čabraky
jak hvězdy mu jiskřily v šero.
Druhý, na bujném hnědouši,
měl jenom oruží prosté;
leč kdykoliv jím zamává,
jak obr do výše roste.
A třetí na koni jako noc,
nemá ni uzdy, ni sedla;
jen travou jak letěl, v jednu tříšť
perlami rosa se zvedla.
I jedou spolu jak o závod
a chřípě divokých koní,
jak větřily by jiný vzduch,
se dmou a podkovy zvoní.
A jedou slunečnem, deštěm i tmou
přes pláně, rokle a srázy,
a nedbají, čím je kde zdržují,
ni výstrah, že zlomí vazy. –
Tři jezdci bujnými komoni
jak větrem dali se nésti:
myšlénkou, činem a citem v dál
ke hradu lidského štěstí. –
A zdali do hradu dojedou?
Kronika nemá ni zdání.
Jiskry jim srší za stopou,
jak noční mizejí tmání.