TOBĚ.

TOBĚ, co s tváří bledou, řetězem kol šíje na trůnu sedíš v rumy skáceném, laur strhaný na čele vznešeném, na něž s pod lauru chmurný stín se lije

co dumný sen o ráji ztraceném; Tobě, jejížto povzdech rtové halí v tak tklivý úsměv, že by zahynul člověk jen hořem, kdyby nekynul

dál Tobě žít bol v oku neskonalý; Tobě, jež celá v pohrzení, žalu mi dražší’s těch, kdož na skráň v pychu svém si vítězný tisknouce diadém

hlavou ční k nebi, nohou brodí v kalu, mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem, s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí, Ty železem a oni spjati zlatem, –

Tobě chví z ňader píseň má se vroucí! Ha, píseň, píseň jen? – Při boží hněv! Uštvali Tě jak laň hon psů a hochů, vyssáli Tě, jak upír spících krev,

zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu, a stupili Tě slabou, v bídu sklanou, že sníh by zkrvavěl nad takou hanou, a my? – nám stačí vrkající zpěv!

Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, ač ne řečí. Ten minul čas, kde sáhalo se k meči, kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem.

Když mrtvý kámen britským hubitelem z bořícího se loupán Parthenonu, Kleft jako skála, zaplakal co dítě; nám, kde již všemu odzvonili k skonu,

jimž nezůstalo ani ve úkrytě nezhanbené ni upomínky jedné, u nás, kde člověk ani neusedne na místě slzou, krví nesvlaženém,

kde kámen ne, kde šlapou srdce živá: co nám jsou slzy, – nám dost slova bývá a žár co zbudí v robu otupělém, v nás zbabělství se zdusí pod popelem!

Jsme národ žebráků; – já také žebrák jsem a to, co jiní, k nohoum též ti kladu: to vínek ze slov, rýmem spjatých v řadu, jen jiní snad co ne, horoucí slzu v něm.

Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem. Jsem žebrák, činu není v srdci mém, jen slzou, dovol, ať tvé rány zrosím;

odvrhni slova, – jen tu slzu vem.