TOBĚ.

Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje na trůnu sedíš v rumy skáceném, laur strhaný na čele vznešeném, na nějž s pod lauru chmurný stín se lije

co dumný sen o ráji ztraceném, jíž ston se z prsou rvoucí v úsměv halí rtové tak tklivý, že by zahynul člověk jen hořem, kdyby nekynul

dál k pomstě žít bol v oku neskonalý; – Tobě, jíž chvící hruď strhaný kryje šat, hruď ubohou, těch šatů hrůzněj’ zdranou a v ní to srdce ještě tisíckrát,

předobřeť cíl znán vrahem každou ranou; Tobě, co’s věku v jednom snesla žele, jak za let tisíc národ málokterý; či koho z nich, blesknutí dav mu smělé

jen jedno, jediné, sklál osud šerý trýzně a kletby, hanby věky v celé? – jediný v slunci den – a bez hvězd temno věčné, slast jediná – bez konce utrpení,

čin jediný a věkovité mdlení, vítězství jedno – robství bezkonečné? – Tobě, co celá v pohrzení, žalu mi dražší’s tisíckráte těch, co v tém

vítězný si tisknouce diadem, hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, – mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem, s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí,

Ty železem a oni spjati zlatem, – Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!! Ha, – píseň, píseň jen? – Při boží hněv! Uštvali Tě, jak laň hon psů a hochů;

vyssáli Tě, jak upír spících krev; zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu; a stupili tu mrtvolu tvou sklanou, že sníh by zkrvavěl nad takou hanou,

a my? – nám stačí vrkající zpěv!! Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, – ač ne řečí. Ten minul čas, kde sahalo se k meči,

kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem! Když mrtvý kámen britským hubitelem z bořícího se loupán Parthenonu, Kleft skálopevný zaplakal co dítě:

nám, kde již všemu odzvoněno k skonu, jimž nezůstalo ani ve úkrytě nezhanobené upomínky jedné; u nás, kde člověk ani neusedne

na místě slzou, krví nezvlaželém, kde kámen ne, kde šlapou srdce živá: nám ani slzy, nám dost slova bývá, a žár co budí v robu otupělém,

v nás zbabělství se zdusí pod popelem! Jsme národ žebráků; – já také žebrák jsem, a to co jiní, k nohoum též ti kladu: vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu;

jen jiní snad co ne – horoucí slzu v něm. Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem! Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém,

jen slzou, pozvol, ať Tvé rány zrosím, – odvrhni slova, – jen tu slzu vem!