Na vrchu se vížka bělá,
božího tam u kostela,
ohrazené, pod tou věží
malé tiché pole leží.
Malé, tiché, smutné pole,
každé zrno samo dole,
a tak hluboko se sází,
že už žádné nevychází.
Jeden je tam sází v tichu,
každé zrno v jednu líchu;
se zrnem když přicházejí
s věže smutně zvony znějí.
Celý rok se tady seje,
do trávy a do závěje;
co kam padne, to tam padne, –
dál už není práce žádné.
Jedna lícha spráhlá, k jiné
drahocenná rosa line,
na některé kvítko prosté,
na jiných jen plevel roste.
Malé, tiché, smutné pole –
všem tak tvrdě spí se dole:
radost, žalost, ústrk, pýcha,
všechno už tam leží zticha.
Rád, či nerad, do tmy dolů
musí každý; tam spí spolu.
Všem ať světlo Tvé tam září,
toho pole Hospodáři!