Po listu list už s větví spad’
a od hor táhne mrazný chlad
a klátí větve sem a tam. –
A tys že zůstal v světě tom,
jak opuštěný v poli strom
tak sám a sám?
Co truchlíš? – Nebe není dál,
než když tu jarní větřík vál
a v koruně ti zpíval pták,
a hvězd, co nebem plálo jich,
tys kvetoucích měl na větvích,
ach sněžných tak!
Co truchlíš? O co dál ti zem,
než bude s jara květům všem?
– tvůj spadlý květ už tich v ni leh’ –
jdi za ním. – Zdali o dvé stop
má nebi blíž a dál má v hrob
kdo z lidí všech?
Na hrobech stojíš; – v tvůj se rov
též někdo schýlí beze slov,
– k těm němým ústům, kde je klid; –
a také on se utiší
jak ty, až věčnost uslyší
z nich promluvit.