Kdos hodil po vás kamenem,
písně, hrdličky moje,
vy dál jste jenom zalétly
do tišší, stinnější chvoje.
Tam v snění hvozdech hlubokých,
v té smutků přitmělé kobě,
si přitlumeně houkáte
a blíž se tulíte k sobě.
A prolétnout se volno-li
vám není slunečným polem,
přec někdo stane, – také on
tím hvozdem smutků jda kolem.