V těch dlouhých nocích prosincových,
v jich mrtvé, smutné tišině,
svit vašich křídel úbělových
se zasněžil mi do síně.
To bylo, jak by hejno ke mně
se holubiček sletělo,
tak tulily jste se a jemně
jste tepaly mi na čelo.
Jak do koutů se tratí stíny,
– když zašept’ vašich křídel šum
a zazářil zjev holubinný, –
se schoulil nočních příšer tlum.
Tak, prvním jitrem když se dnilo,
jak zůstaly jste, – věrny z všech, –
vám v zraku tolik noci zbylo,
– a dálná zora na křídlech.