Šla jsi za mnou krok co krok
jako za tím, kříž kdo nese,
pod ním klesá a se třese,
šla jsi za mnou rok co rok.
Mnohá rána, mnohý šleh,
mně jenž platil, v tvou pad’ líci
a kde vzkřik’ můj ret se chvící,
z tvých nevyšel ani vzdech.
Kde jsem zoufal; klesal již,
kde se moje noha smekla,
než jsem padl, ty jsi klekla,
na plece mou vzala tíž. –
Oba prach! – já hleděl v zem,
prach, jenž znov se k prachu hlásí;
a ty vzhůru hleděla jsi,
silna v tom, co božské v něm.