TY pravdu máš: Ne to, co básník zpívá,
ne jeho snění šťastným činí svět.
V tom žití člověk z všeho naposled
přec na věrném jen srdci pookřívá.
A láskou jen se v Boží dílnu dívá,
s ní k blahu vstoupá, bez ní padá klet,
a byť snes’ básník na zem rajský květ,
kdy podána zaň žebrákovi skýva?
Dlaň věrně v dlani, náruč ve náruči,
trnitou cestou lidstvo vstoupá k nebi;
jen z lásky síla, práce, blaho pučí.
Kde není, tam jí básník nenaučí;
přes hluchá srdce píseň jeho zvučí
a stará bída dál se na svět šklebí.