Své milované daří spánkem
po těžké žití únavě,
když lidským zrakům za červánkem
na večer zašli v mrákavě.
Jim sejme břímě, které nesli,
když denní záře pobledá; –
a ty, kdož cestou v prachu klesli,
otcovskou rukou pozvedá.
A známku viny smyje s čela
kajícnou slzou jejich řas
a dá je smrti od anděla
v šat nevinnosti odít zas.
Mír nepoznaný v světa boji,
jak země nemá ho, dá všem
a na věky po denním znoji
jich víčka zavře blahým snem.