TY naše zvony duní jen a zní
v úsvitu ranním, v soumrak večerní;
těch věžních hodin tlukot kovový
zní v noc i den v tvůj poklid hrobový.
Dál budou zvony dunět přes tvůj rov,
rok, věky, – kdys však stichne puklý kov
i hodiny; však čas nebude stát
a ty jen budeš spát a spát a spát.
A pokolení přejdou, roj a roj
a bude smích a pláč a skřek a boj
a bude život, smrt a bouř a tiš, –
ty budeš spát a tím se nezbudíš.
A aeony až přejdou, z nebes hvězd
prach zbude jen a tříšť, – co ti to jest?
Trub andělských až k Soudu zavzní ryk,
vstaneš jak ten, kdo beze snů spal mžik.