Co nyní jsi v tom světě jiném,
ať u andělů světicí,
ať atom, jenž se vrátil zhynem
zpět v dílnu Boha zářící,
ať amarantů vůní sladkou
už zapomněla’s, co jsme my,
mně stále budeš pouze matkou,
jen to, čím byla’s na zemi.
A myslím na tě, mluvím k tobě
jak u tvých nohou v mladosti,
když tiskla jsi mou hlavu k sobě
i v radosti i žalosti.
A vzdálena už buď si všeho
na naší pouti setmělé, –
já cítím tlukot srdce tvého
a tvoje slzy na čele.