Na svého dětství obraz živý
teď, matko, vzpomínám,
té každé černé chleba skývy,
již krájela jsi nám.
Jak z mlatu k nám jsi odbíhala,
kde ubyl jeden cep;
ty’s každé zrnko sila, žala
a mísila z něj chléb.
Tak stála jsi tu usmívavá
a pravila jsi než:
„Nám boží ruka požehnává,
vám, děti, žehnej též!“
Ba že se role nezaskvěla
tak rosou v letní čas,
co skráplo jí tam s tvého čela,
než chlebem byl ten klas.