UŽ byla’s jak ta borovice,
již prosincový pokryl sníh,
tak nachýlena od vichřice
a třesoucí se ve větvích.
Leč tvojí duše ve hlubinu
zmar nedosáhnul, ani čas,
jak studánky kdes v lesním klínu
se netkne vichr ani mráz.
Ať padá sníh a vichr ječí
a listí rve a mrazí květ, –
studánka čistá, – a jen větší
kus nebe v ní je uvidět.