Chci, abys se pousmála, směj se, směj, jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, smích tvůj zní, jak slyším jej;
jako v doubrav stinné mlází slunce zlatou pršku hází, tak ten úsměv ozařuje dětinný tvůj obličej.
Chci, abys se pousmála; – šest ti let; a ten čas je u dítěte jako poupěti, než zkvěte, jako motýlu, než vzlét’:
– Rozumujem? – co že s námi? – ba, – toť jako perličkami mladé listí u poupěte, když poseje v máji led.
Chci, abys se pousmála; mám ti přát? tedy přeju: pomněnkový ten tvůj zrak ať všem vždy poví, co v něm nyní vidím plát; –
vše, co si jak děcko přeješ – ty se moudrosti mé směješ? – tedy, světa mudrosloví tak se doved’ vždycky smát!
Chci, abys se pousmála, – přeju víc: kouzelníka, čaroděje v prsou máš, ať v žití seje pohádek ti na tisíc; –
toť tvé srdce – ono samé věř, že v žití neoklame, jeho snům ať vše se směje, ony zbudou – když už nic!
Chci, abys se pousmála – svět se mrač; jako z doubrav listné sluje hrdlička když zacukruje, z žití slyšet smích a pláč. –
Děcko mé! – je život k smíchu, trpět budeš, vím; – však v tichu usměj se, ať vše se ssuje, trp! – však plakat? – proč a zač?
Cookies on Poetry Cove