TEN úsměv mladých líček růžových
svál s mého čela každou těžkou chmuru,
jak na jaře když dechne smavý jih. –
A jako skřivan vzletí do azuru
a kvítek nad šedivou zemskou kůru,
své třpytně porosené lístky zdvih’,
tak vše, co dávno mrtvo v prsou mých,
tou září vzkříšení se nese vzhůru.
Co moje naděje jsou ztracené? –
Stesk utichá; v den tvůj zas cítím víru
té červánkové zoře záchvěvem;
a na mé líci, náhle zrosené,
v mé pozdní zimě, tichý úsměv smíru
se druží s mladým jara úsměvem.