NEBYLO proň slunce záře,
nebylo proň ptáků pění,
ani stromů šelestění,
nebyl květ a zeleň jaře,
ani úsměv lidské tváře.
Věčně také v světa lůně
spasení se nenarodí
pro toho, kdo stín jak chodí
mezi stíny bez výsluně,
pro toho, jenž srdcem stůně.
Sprchnul, paprsk záře zlaté
jako v žalář padá mříží:
„Odlehčím já vaší tíži,
okovy vám budou sňaté,
dám vám poklid v zemi svaté.“
Roztálo mu slovy těmi
srdce, z jara led jak jihne
s poledne, když vítr tíhne
a jak ptáče s perutěmi
vyšel poutník k Svaté zemi.
Přešel doly, přešel hory,
přejel i to moře dálné,
neoddechnul v poušti palné,
dokud Jordán v svitu zory
neovlažil ret mu chorý.
V Getsemanu hlavu níží,
na Golgatě slzy roní,
k svatému se hrobu kloní,
k svatému se modlí kříži,
ale v srdci balvan tíží.
Přešel zase pouště lemy,
proplul moře poutník chorý,
přešel doly, přešel hory,
pták s chromými perutěmi
do rodné se vrací zemi.
Komu jste to otvírali?
„Já to, poutník z Palestiny –
Jordán smývá hříšných viny,
ale já se vracím z dáli,
abyste mne pochovali.“
Sprchnul paprsk záře zlaté
na hrob jarních větví mříží:
„Odlehčím já vaší tíži,
okovy vám budou sňaté: –
v zemi siré, – v zemi svaté!“