NA kraji lesa studánka je živá,
v ní stará olše list i kořen smáčí,
a celý kraj se vůkolem v ní zračí
i obloha jak holub modrosivá.
Sem rusalka dřív chodívala snivá;
teď stane chodec jen, když vedrem kráčí,
žnec uřícený, pak to hejno ptačí,
a v noci s kolouchem tu srna pívá.
Můj rodný kraji! v lopotném tvém žití,
jak chtěl bych, abys žnec jak ze studánky
moh’ plným douškem občerstvení píti!
a klid by schladil horoucí tvé spánky,
jak večer; – křepelka když zvoní lukou
a vlhkým olším slavíci zde tlukou.