VE smrčině, doubravině
jenom se to kmitne,
jako v mžení do lupení
zlatý paprsk svitne.
A jak letí, neslyšeti
ruchu od křidýlek,
jenom tiká, tiká, tiká
jakýs všudybylek.
Když ho přece na větévce
spatříš, nebo v mechu,
jak tu šuká, ťuká, muká
v spěchu, bez oddechu!
Špetka peří, – kdo to věří?
– je to zrovna k smíchu! –
že v tom tvoru vidět boru
nejstatnější pýchu!
Ba, že silou nezadá si
orlu, ptáků králi,
chrabrý, čilý, roztomilý
ten náš střízlík malý!
V létě, ráji, což se mají
k světu všichni ptáci,
ale když pak na podzimku
vichr zaburácí!
Řeknou: „Vale! – nad vše stále
dobré bydlo platí.“ –
On však řekne: „Zůstaneme,
budeme se rváti!“
A když rázem zima mrazem
ustraší i lidi,
se střízlíkem, trpaslíkem,
pranic nepořídí!
Proti sněhu, vichrů šlehu
má on vůli svoji
a v tom malém, drobném tílku
silné srdce k boji!