STŘEVÍČKY.

VYLETÍ holoubek bělostných křídel v rok jednou z bran rajských na chmurný svět, zatřepá křídloma u lidských sídel, a kdo ho uslyší, otevře hned,

vpustí jej do síně, vpustí jej dál tam, kde své nejdražší na srdci hřál a musí už bídný být zcela, komu on chmuru nesvane s čela.

„A ty má jediná dceruško sivá, jak se ti líbilo ve světě tam? tvé oko klidně tak v moje se dívá, žeť jsi se šťastna vrátila k nám!“

„„Matičko šťastna, kdo jak můž být, jenž na srdci věrném nalezl klid.““ Najednou rtové dí dvojí: „„a my jsme oba tak svoji!““

Na stromku vánočním ohnivá záře mile tak, světle a teple se chví, rozlévá blaženost i stín v mladé tváře – „Což se ti stýská? – však kdož to ví? –

Do roka ručky, malounká líc budou se třepotat stromečku vstříc.“ –- A ona s úsměvem, – tklivá, tiskne mu ruku a v prázdno se dívá. –

„A toho šeptání ať už tam dosti, vám dvěma hezky je v hnízdku se smát, ale nás ubohé, kdo smutku sprostí? a my se konečně také chcem vdát!“

U stolu dvojí dívčí zní smích: „Kde že je střevíček?“ – a obě z nich po jednom zuly si v mžiku a vskočily v dětinném ryku.

Střevíček v pravici, se tváří vzňatou přes hlavu hodí jej: kéž dobře pad! „Matičko pro boha! – ze dveří patou! smutné to znamení, kdo se chce vdát.“

Střevíček v pravici, ve tváři jas, přes hlavu druhá jej hodila zas: „Říkejte, matičko, co chcete tomu, letos už se vám nehneme z domu!“

„Ty vážná sestřičko, vstaň přece taky, zahoupej střevíčkem nad hlavou též; však my se vysmějem osudu v zraky, ať padne jak padne, bude to lež.“

Střevíček v pravici, – čeho se bát? – ze všech tří jediný ven špičkou pad, a všechněm je to tak k smíchu, – – – jen ona usedla v tichu. –

– Ty štědrý večere, na každém prahu úsměv jak vyloudíš, neb slzu z řas, kolik těch pohádek o lidském blahu dochoval’s, pochoval’s, než’s přišel zas!

Rok přešel, jako by stín se byl míh’, tvář bledá na hrobě tiskne se v sníh... Ó nikdo nevěřil tomu, že ona tak odejde z domu! –

A ty jsi, holoubku bělostných křídel, zase dnes přiletěl na chmurný svět, a třepáš křídloma u lidských sídel – ó kdož by nevpustil k sobě tě hned!

Poleť mi do síně, poleť jen dál tam, kde jsem na srdci to nejdražší hřál, a svěj ty chmury mi s čela: – ta pohádka byla tak vřelá!