V mlhavých nocích, do útesů skalných
když mořské vlny těžce hřmí a bijí
a ženy vzpomínají mužů dálných
a modlí se a děcka tisknou k šíji:
ti, kteří doma zbyli, paží svalných
rybáři soudruzi, – již snésti mohou
vichr i bouři, jen těch zraků kalných,
těch ženských zraků ne, – jdou smělou nohou
ven ku břehu a hledí se skal v dáli.
A jak se temnem vlny dmou a valí,
tu zdá se jim, že kdesi výkřik slyší –
a v mžiku, kdy se vlnobití ztiší,
to zní co kvílení i z vod a vzduchu;
jak sterých úst se nářek nese k sluchu
a mhou je vidět zápasící lodě
a plachty stínové, jak chmurná křídla
se ženou letem proti bouřné vodě.
Leč lidské postavy tam vidět není,
ač paluba se noří k potopení;
jen velké stíny stojí u kormidla,
a v rybářích jak všechna krev by stydla;
i šepce druhu druh: „To lodě duchů,
jež vezou ty, kdož dokonali včera,
na ostrov mrtvých –“ A teď loďka šerá,
v níž tichne kvil, se za loďkou v tmu topí.
A ráno marně hledáš duchů čluny;
jen v písku někde vidět mělké stopy,
neb v skalisku jak hromem vklané runy,
jak ti, kdož těžce světem jdou, je ryjí. –
A vlny mořské do nich hřmí a bijí.