S neklidem věčným v prsou rozrytých
toužíme od té hroudy, k níž jsme spjati,
v dál od svých dnů: ti tam být chtějí svatí,
ti slunci nad hlavami bližních svých.
Nás práce sžírá, touha, vzdor a pych,
a každý středem světa chce se zváti,
a teprv když se naši dnové krátí,
si zalháváme, že to všechno v smích.
Neb, jak jsme byli, byli bychom znovu,
kdybysme věk svůj znovu mohli žít.
Jen básník nad námi se hlásí k slovu
– ač také on se minul svého nebe –:
„Ten dosti žil, kdo měl v svých prsou klid
a dvě, tři šťastné tváře kolem sebe!“