PŘEC ve světě bych něj raděj’
byl kovář s celou duší;
on do žhavého železa
tak silnou rukou buší
a nechce-li se dělit
a nechce-li se celit,
on jednou ranou mohutnou
je rozrazí, neb skruší!
Však byl bych také rolník rád,
vždy na své půdě stoje,
na vlastní roli poháněl
bych statné koně svoje,
svou setbu měl a sklízi
a přišel-li kdo cizí
a chtěl by mi jen hroudu vzít,
bych „Vari!“ řek’ – „je moje!“
A také bych si líbit dal
být králem velké říše;
můj trůn nad židlí poctivce
by nestál o píď výše;
kdo nuzný, měl by chleba
a každý, co mu třeba
a každý měl by právo své
a žehnal by mi tiše.
A přece budu ve světě
jen jak to osud velí;
však osud vzíti nemůže,
co srdcem být jsme chtěli:
jít ku předu a stále,
být v práci vytrvalé
dnes čacký hoch, pak statný jun
a v životě muž celý!