KDY starý kantor přišel k nám, věděl jen on a pán Bůh sám; od starých cos se slýchá. Za nás už býval šedý děd
a víme jen, že dlouho let v svém hrobě leží zticha. Bůh dopřej mu tam klidně spát! my měli jej, on nás měl rád:
my byli jeho pýcha; sic nedbal mnoho na vědu, však říkal: „Hoši, ku předu! jen baba sedí zticha!“
Když někdy všechny bral nás ďas, on usmál se: „Jen nikdo z vás ať se mi neudýchá!“ leč v každém srdce utuchlo,
když rákoskou to zabuchlo a zahřmělo: „Teď zticha!“ A s tatíky když u zkoušky se matky sešly, s dědoušky,
tu nějak nedoslýchá, a když vjel vikář do toho, to ví sám Pánbůh na koho ten kantor vykřik: „Zticha!“
Ať na pohřeb šel, na křtiny, my hned jsme měli prázdniny: jeť pozdě honit bycha; a o pouti co sousedů,
jej všude zvali k obědu, – a on pak pil tak zticha. Při velké mši už z návyku děl: „Ať jen žádný z muziků
mi v taktu nepospíchá; ta vložka ať jde bez hany a pozorujte varhany a teď mi laďte zticha.“
A u muziky nedaří se s žádnými tak šumaři, jak on když v ně se vmíchá; ten prim – kdo že to dovede? –
jak ledem když se rozjede, i pusón je teď zticha. Však o „Jitřní“ ať vesele si zanotovat v kostele
se nikdo neostýchá! – tu k pastýři: „Jsme bratři,“ děl, „dnes narodil se Spasitel!“ – a slzu setřel zticha.
A tak to šlo od roku v rok a k cíli dojde každý krok, a doorá se lícha; – pak ruka byla jako cent
a smrt, ten starý dirigent, prim ve svou vzala zticha. „Až na školní mne snesou dvůr, mou píseň zapějte, – tu v dur!“
to děl, – už sotva dýchá. „Já mním, že jsem vás dobře ved, jdu k Bohu v konkurs naposled – a teď, mé dítky – zticha.“
Cookies on Poetry Cove