Kdy starý kantor přišel k nám, věděl jen on a pán bůh sám; od starých cos se slýchá. Za nás už býval šedý děd
a víme jen, že dlouho let v svém hrobě leží z ticha. Bůh popřej mu tam klidně spat! my měli jej, on nás měl rád:
my byli jeho pýcha; sic nedbal mnoho na vědu, však říkal: „Hoši, ku předu! jen baba sedí z ticha!“
Když někdy jsme se porvali, on usmál se: „Jen pomali; ať kdo se neudýchá!“ leč v každém srdce utuchlo,
když rákoskou to zabuchlo a zahřmělo: „Ted’ z ticha!“ A když se sešli u zkoušky tatíci, matky s dědoušky,
tu nějak nedoslýchá, a když vjel vikář do toho, to ví sám pán bůh na koho ten kantor vykřik: „Z ticha!“
Na pohřeb, svatbu, na křtiny, my hned jsme měli prázdniny: jeť pozdě honit bycha; a v posvícení, v koledu,
jej všichni zvali k obědu a on pak pil tak z ticha. Při velké mši už z návyku děl: „Ať jen žádný z muziků
mi v taktu nepospíchá; ta vložka ať jde bez hany a pozorujte varhany a teď mi laďte z ticha.“
A u muziky nedaří se s žádnými tak šumaři, jak on když v ně se vmíchá, ten prim – kdo že to dovede? –
jak ledem když se rozjede, i pusón je teď z ticha. Však o půlnoci vánoční, to byla jeho výroční!:
jen ďábel ve žluč zpychá! – tu k pastýři: „Jsme druzi,“ děl, „dnes lidstvu přišel spasitel!“ – a slzu setřel z ticha.
A tak to šlo od roku v rok a k cíli dojde každý krok, loď každá v přístav spíchá, pak ruka byla jako cent
a smrt, ten starý dirigent, prim ve svou vzala z ticha. „I až mne snášet budou v dvůr, mou píseň zapějte – tu v dur!“
to děl – už sotva dýchá. „Já mním, že jsem vás dobře ved, jdu k Bohu v konkurs naposled – a teď mé dítky – z ticha –“
Cookies on Poetry Cove