Na kraji lesa, z pola stíněn kmeny
a z pola v slunci, učiněná lada,
je travný lan – jen mělkých vln tu řada
dí chodci, že to hřbitov opuštěný.
Kde zídka byla, sporé roste hloží,
zde čas jen přidává, nic neohlodá,
tu tam jen nápis utvořila voda
a na vše slzí velká rosa boží.
Po vpadlých rovech volně stádo kráčí
a od jednoho popěvek zní dítka,
jež na proutek si váže lesní kvítka,
teď nad skráň vzrostlá každému již spáči.
Těch, kdo tu leží, není pamětníků,
ni těch, jimž bylo bolno šlápnout na ně,
jen šedý kříž v zem káceje se k straně
rozpíná náruč k bohu slitovníku.