Šel pan hrabě, vyšel z boru
na sedláka na Krákoru;
on mu příliš hlavu zvedal,
mnohou noc mu spáti nedal.
Přes kameny, přes hrboly
Krákora tu oral v poli,
podle kravky mladou ženu
u pluhu měl zapřaženu.
Šel pan hrabě po úhoru,
žena hledla na Krákoru;
on jen řekl: „Uhlídáme –“
„„Stůj!““– vzkřik’ hrabě, „„selský cháme!““
Krákora řek’ zvolna: „Ouhy!“
povytáh’ se, jak byl dlouhý,
mladá žena na pluh sedá;
byla jako plátno bledá.
„Pane hrabě, dobré ráno –“
„„Z panského tu přioráno!““
„Pane hrabě, – na tom svoru –“
Bič zved’ hrabě na Krákoru.
Žena jako přimrazena;
ruka klesá napřažená:
„„Kdes pak, chlape, vzal tu holku?
toť jsi zrovna s ďáblem v spolku!
Trochu bledá, – inu k duhu
nejde jí to při tom pluhu,
škoda je jí, – tisíc šotků!““
Sedlák pevněj’ svírá otku.
Hrabě všim’ si jeho pěsti:
„„Hezká žínka, – tvé to štěstí!
Odpouštím ti,““ – dodal temně.
„„Pošleš ji dnes večer ke mně.““–
Otka krouží napřažena...
Nezabiješ! – vzkřikla žena,
vyskočila před Krákoru. –
Střelná rána houkla z boru.
Žena vzkřikla: Kriste pane! –
„Kletá rána! – Pane tcháne,“
– „„Selský blázen, na mou věru –““
„fořt vám střelil vaši dceru.“