Pod bičem katů k smrti znaven stoje
u kůlu, kam Tě přivázali, Kriste,
když k nebi obracel jsi oči svoje,
chovaje světa spásu v duši čisté;
kdo, kdybys náhle přemožen jsa bolem,
byl zvolal: „Utýrán jsem hroznou mukou,
vyprosťte mne!“ – kdo z těch, již stáli kolem
v lání a němí, byl by pohnul rukou? –
V dál rozprchnul se sbor Tvých apoštolů
a všedně cestou svou šel Jerusalem,
Pilát si ruce umyv, zased’ k stolu,
jen matka Tvoje umírala žalem.
A kupčík stál jak jindy ve svém krámu,
a lichvář čítal vyzískanou minci,
a kněz ze svého boha těžil v chrámu,
a luza povídala – o zločinci.
Tak bylo to! – Kdo byl by pohnul rukou,
kdybys byl zvolal: V pravdě jsem syn boží!
chlap špinavý odplvnuv nad Tvou mukou,
hloub byl by srazil korunu Ti z hloží.
A luza, jako dnes, vyvrhlá pěna
byla by neviděla spásu, Tebe,
ni Moudrost, sama sebou oslepená
– jak ze stěžejí zem pozvedáš v nebe!