TAK vážná, plna pohádkových dum
zde stojíš v lesní hloubi; snivou tmání
tvých rozsoch jde jen táhlý větrů šum
a doupňákových křídel zatřepání,
když lovce tichý krok tvůj podrost sklání,
neb kohos, jenž tvým naslouchati snům
sem přišel z hluku světa s dumnou skrání
z tmy jako ty chtě dospět k nebesům.
Tak stála’s věky. – Ale přijde den,
kdy houkne topor. – Znik’ tvých větví zpěv,
pták, duše, prch’. A tich tvůj leží kmen.
Pak, ať jsi žďár, či krov pro lidský byt,
či víko chuďasovu na rakev,
dej všem svou pevnost, sny, – a potom klid.