KRAJEM lesa světec stojí,
na svět ven se dívá z chvojí,
v sněhu, ledu
hledí v luh na holou bědu.
V bradě mráz a jíní v skráni,
hrstku suchých proutků v dlani,
vítr hvízdá
do prázdného v loktech hnízda.
Ale berla
jediná je pravá, zmrzlá perla
a jeho tvář smavá
spokojeně jaro očekává.
Šel jsem tady kolem něho,
ale každý má dost svého –
ale, svatý, jistě,
jaro chtěl bych prožít na tvém místě!
V stínu chvoje, úsměv v zraku,
v loktech hnízdo pernatících ptáků,
v ruce proutek v květ ženoucí lýče,
u noh petrklíče.