Na lesní mýti u závěje sněžné,
kam ještě buk své holé větve chýlí,
z žlutého mechu rosteš, kvítku bílý
s korunkou perlí na hlavince něžné.
Tvůj každý lístek ve větru se chvěje,
jenž huče, táhne z hlubokosti hvozdů –
ty nedbáš jej, – ty nasloucháš jen drozdu,
jenž blízko tebe první trilek pěje.
Tak ztracena tu dlíš ve svoje snění
o slunci, pohodě a jaru zlatém,
jež celou zem pokryje květným šatem
– a tebe zvadlou, skryje pod zelení.
Však máš svůj den! – a zapomínáš sebe;
být jiným poslem jara tobě stačí, –
tak čekáš těch, kdo k životu se tlačí,
a hledíc v zem, – nad nimi tušíš nebe.