TAK perlivě jí úsměv se rtů zvonil,
jak tisíc ptáků když se rozpěje,
a my jsme byli, jak když zavěje
přes klasy vítr, – tak nás všechny sklonil
ten její smích.
To děvče, Bůh ví jak to všechno bralo;
nám každému se, že nás má rádo, zdálo,
a ona jenom smála se, tak smála!
Nic zlého jen si nemyslete o ní,
to byl by hřích!
Nám každému se do dnes stýská po ní,
z nás do dnes každý ztich’,
když vzpomene kdo na ten dětský smích,
jímž zasmála se, a pak dokonala...