JEST na západu moje slunce nyní,
na západu se s moře krajem stýká,
sláň příbojová k domu žití stříká
a tmavá peruť jako mrak jej stíní.
Pad’ ještě pablesk do pustnoucích síní,
krok něčí jde a prázdnem duní, zniká;
teď zrezavělý zámek uzamyká
a všem, kdož kolem jdou, dům strachem činí.
Ó slunce mého žití! – jak se chýlíš,
či shasneš ve tmách jako jiskra žhoucí,
neb samo nesmrtno (snad doufám příliš),
síň jinou ozáříš, kde ze tmy nitra
dnes nezrozené srdce čeká jitra
a mé jak ztichne, poprv začne tlouci?