Tak čista sedí, úpravná a bílá
tam v besídce, – jen víčka má tak stinná –
a dí: – „Já byla jako chůva jiná,
a k milému jsem na mžik odskočila.
Bylť přišel z vojny. – Já se navrátila
a dům byl v ohni, matka ruce spíná:
je dítě tam! – a já tím byla vina!
– a já také to dítě zachránila!
Tak zohavena, – jaké pak to vdaní!
však dítě, – teď už výbavu mu strojí –
je ke mně hodné; – a když u mne stojí
tak plna stěstí, na rámě mi klepá,
tu neželím, že k vůli ní jsem slepá!
– jen kdybych mohla podívat se na ni!“