MALÝ, hezký tvore, –
jak tě zváti mám,
z osení jak letíš
k nebes výšinám?
Užaslé tě stíhá
ucho mé i zrak,
jsi-li živá píseň,
nebo jsi-li pták.
Své jak dolů deštíš
zpěvu perličky –
ba, že máš též duši,
ptáčku maličký!
Jakž by jinak mohlo
být to v nitru tvém!
tolik toho zpěvu,
tolik plesu v něm.
Dívám se a slouchám,
jinak němůž’ být:
ty těch našich polí
duše jsi a cit.
Hnědý jako ony,
síly jejich část,
vzhůru, vzhůru, vzhůru
letíš z těžkých brázd.
Co v nich kvete, plesá,
ty to v hrdle máš,
a vše, co je tíží,
ty to vyzpíváš.
Za tebou se dívá
oráč ve tvou výš’, –
tobě nezávidí
zrnko, jež mu sníš!
Ó, jen zpívej, zpívej
z jitra, k červánku,
ptáku našich polí,
ty, náš skřivánku!