Jest člověk ve své mysli v různém čase
jak bříza, která ve skaliska nahá
se zachytla a úpalem když sprahá
kol každá travka, ona zelená se.
Tu obloha se nad ní klene v kráse
a s větví skrápe jitřní rosa vlahá,
tu mráz a vichr do haluzí sahá
a pod kořeny bystřeň podrývá se.
Kdo zazlí jí, že nechá ptáče pěti
dnes ve větvích a zejtra na úbočí
že stesknou bouří rozlámané sněti?
Kdo srdci? – v snech že zoufá noci tmavé
a zejtra jest jak děcko usmívavé,
když ráno vyspalé otvírá oči.