Po stráních, kolem cest a v lesním chladu
rozkvětlý šípek dlouhé snětě věsí,
na růži růže v bujném vodopádu,
a vůně táhne přes pole a lesy.
A větví spád se v lehkém větru kývá,
na trávu dolů sprchá lístek zticha,
v trávě to švistí, pták ve hvozdu zpívá,
sluch naslouchá jak v snu, a ret jen dýchá.
Poutníče, spěš; – západu slunce rudé
oblévá kmeny, stíny už se dlouží; –
poutníče, zůstaň, – kdy zas večer bude,
v němž tak se sní, tak myslí a tak touží? –
Tu růži utrhnu a buď si růží mojí,
ji s šípku utrhnu, jak rdí se tu a třese –
v červánků záplavě, v tom prvním rosy znoji,
a připnu si ji sem, kde srdce chví a dme se.
Buď tiše, srdce mé, jsi jako v červnu růže,
krvavě rozkvetlá a opadaná v mžení:
že zkvétáš, opadáš, kdo za to může? –
tak květlo, opadlo jich k nesečtění!
A zlehka, noho, jdi po listech svadlých květů,
byť kvetly jenom den, – vždyť pro život to dosti!
ten svadlý květ kdos přec přitiskne k retu,
až půjde smuten kol, neb tak pln blaženosti.