NA poušti večerem rudého za soumraku
vrávoral poutník písku žhoucím žárem,
hlad myšlénky rval srdce jeho spárem
a žízeň touhy hořela mu v zraku.
Tak podoben jsa vychrtlému ptáku,
jenž dlouho s bouří zápasil a zmarem,
skles’ k nohám sfingy kdes při chrámu starém,
jak pták tmou zmámen klesá u majáku.
A vzkřik’: Té trosce zde po vlnobití,
ty němá stvůro, pověz, co je žití?!
Sfinx němá jest a jenom poušť se chvěla.
A z rána, ucho kloně v sfingy ústa,
tu ležel mrtev; – poušť je němá, pustá,
– však sfinx mu tajemství své pověděla.