NA prsa tvá svou chýlím skráň,
ty v bouři žití chraň mne, chraň
tím drahým srdcem svojím!
Ty’s mohutný a silný kmen,
já útlý břečťan, tebou jen
buď klesám, nebo stojím.
A do očí mi přímo hleď
a řekni, máš-li rád mne teď,
jak srdce mé to žádá
se k tvému tulíc bezděky:
ne dnes, ne zítra, – na věky,
jak tebe já mám ráda?
Ne, – neříkej mi ani hles,
vždyť nevíš sám, co štěstím dnes
zdaž zítra nezlomí tě! –
Já, šťastna dnes, neptám se víc,
na prsa tvá svou tisknu líc
a věřím ti jak dítě.