Mně o kouzelné zahrádce
se zdál tak divný sen,
to bylo jako v pohádce,
když v soumrak přejde den.
V měsíčném svitu s jabloně
květ po květu se chvěl,
a v poroseném záhoně
se černý motýl tměl.
A kol jak stromy šelestí,
pták zlatý zpíval tam.
„To zpívá píseň o štěstí,“
já pravil k sobě sám.
Tu v ráz, jak na vše pad’ by strach,
pták zachvěl se a stich:
Pochmurný stín mu k srdci sáh’
a na vše napad’ sníh.