S Tvé nevyzpytné výše hledíš dolů
na naše blaho, naše neštěstí,
na naši lopotu, na zmatek v štěstí, bolu,
na naše boje, ctnost i neřesti,
na naši pravdu, naše bezcestí –
a všechno je Ti
„jak nevražení, jako hraní dětí!“
V své nevyzpytné touze ku Tvé výši
hledíme my a jako kyklopi
ve vzdoru vrozeném Tvou dobýváme říši –
Ty zpět nás v propast srážíš! – proč? kdo pochopí? –
vždyť přec ta ruka Tvoje uchopí
se spjatých děcka dlaní
a přivineš je k Sobě v usmívání!