Ach, vy bílé ruce moje,
vychudlé až na ty žíly,
co to bylo strastí, boje,
než jste mi tak sesněžily!
Hledím na vás, – mé že vy jste?
ptám se, – jste vy moje vskutku? –
Žeť tak můžete být čisté
jenom rosou od zármutku.
Tulíte se v bázni k sobě,
ustrašené holubice,
jak byste říkaly obě:
Dosti toho, nechcem více!
Práce, boje, ach už všeho,
co kde tíží, zraní, šlehne! –
už ta rosa z oka mdlého
neomývá, – jenom žehne.
Až se budou na vás dívat
skřížené už po zápolu: –
jak budete odpočívat,
– zlomená dvě křídla, spolu!