NE, pane můj, vám škoda růže jedné,
ji raděj’ zahodím zde vedle cesty –“
a srdce tluče: „Zdali přec ji zvedne?“
„Ty černé oči, ach, kdo mne jich zbaví?
matičko, matko, pomstěte mne přece,
a rcete jim, ať vlídněji mne zdraví!“
„Mráz kosti láme, – nechoď ku okénku“ –
„Já komůrku již, matko, zuvírala,
což by můj milý dnes si počal venku?“
„Proč, matičko, ten slavík zpívá z jara?“
„Dceruško, na to’s příliš ještě mladá“ –
„Což ptala bych se, kdybych byla stará?“
Po moři pluje loďka v tisíc mílí –
„Což nebojíš se bouřlivé té vody? –
Vezmi mne s sebou, plavče roztomilý!“
„Kdo manželství, ten řetězů prý ušel,
a já bych chtěla řetízek jen malý,
když pro nic víc, jak aspoň by mi slušel.“
Je pavouk, pavučina, muška slepá –
a není láska jedno ani druhé
a srdce jako muška v ní se třepá.