JDOU světem z pola lidé, z pola bozi,
maso a krev, a srdce z mramoru
a na vítězné vystupují vozy
a žerdě vrážejí svých praporů
do lidských prsou chladně, bez bolesti;
a lidstvem, které jich se bičů bojí,
k Olympu slávy cestu sobě klestí.
Jich tvrdé stopy tvoří lidské děje,
než dějinami cesta nazve se,
jíž král i žebrák jako člověk spěje,
prach do prachu, a než se povznese
na podnož bezcitu a beznaděje
a bohů slávy prosté lidské štěstí.