Tančila Radost na pažitu,
na tváři úsměv spanilý,
kol rusé hlavy v slunce třpytu
jí polétali motýli.
Chrpové oči jako nebe
zářily čistým prosvitem,
kam pohledla jen kolem sebe,
vše zvroucnělo tím blankytem.
Květ rozvoněl se líbezněji
jak její dech, pln lahody
a nachově, jak rtové její
se nalévaly jahody.
Udiven skřivan z brázd se díval
a zatřepotal perutí
a jásavě se rozezpíval,
až zmizel v nebes klenutí.
Tu její ručky zatleskaly
a ze rtů smích zněl zvonivý
a rolničkami nesl v dáli
se přes luhy a přes nivy.
I slouchala, jak na odvetu
zní z modrých lesů ozvěna. –
A usnula pak v trsech květů
tak znavená a růměnná. –
Šla kolem Žalost po úbočí,
tvář zahalenu v loktuši,
a těžký smutek mžil jí v oči,
jak mrakem ležel na duši.
I stanula, a na tančící
se dívala až do konce,
a úsměv zadumanou lící,
jí přeletěl, – tak lehonce.
A šeptla, – jen jak větřík dýše,
jak tiskla ruku ke hrudi:
„Jen dále odtud, tiše, tiše,
ať se to dítě nezbudí.“