TAKOVÝCH ve vsi nebylo dvou soků!
od první lásky, až na chleba skývu –
že na smrt nenávidí se, co divu!
– a nenávidí se už dvacet roků.
Jeden byl hajným, – druhému jsou v kroku
pro vraždu někde při vodce a pivu !
a pušku v líc a mušku jako v zdivu
sok soku čelí ranou srnčích broků.
Ve zraku pytláka se tmí a šeří
dvacet let záští – v lásce, žití, – v plenu!
„Skloň!“ volá hajný. – Druhý dále měří.
„Jsou za mnou v patách ti, kteří tě honí!
jím jejich chléb, a děti mám a ženu. –
Ty’s sám! Tak pojď!“ – A pytlák pušku kloní.