Stín modrých lesů hloubí se a hloubí,
svit hasne; perleťovém na blankytu,
hle, první hvězdu v tetelivém třpytu
jak démant v čelence, jíž skráň si vroubí
noc v krátkém sňatku s dnem. – Houk’ doupňák v doubí
a stín se mih’; – teď váhá v stromů krytu;
vzkřik tlumený a rosném na pažitu
dvé rtů se v prvním políbení snoubí.
Ó pouto srdcí láskou posvěcené!
Ó blaženosti, která nemá slova,
an všechen život duše v duši mizí;
jak čistě nad tebou se nebe klene
a celý zemský svět je ti tak cizí!
a září jen ta hvězda démantová.