Na trůnu sedí král,
kol otroci se plíží v zlatém havu
a před trůnem, do výše mladou hlavu
a spoután na rukou i nohou mladík stál.
„Ty’s můj mi bouřil lid,
ty zpěvem prokletým lil’s v sluchy tyto,
co chci, by na věky jim bylo skryto:
ty’s v dřevěných těch srdcích budil cit!
Ty’s luzu poštval na můj strážný tém
a znesvětil tak osobu mou svatou,
pak bratry vlastními byl’s vydán s rukou spjatou,
ty’s propad’ životem.“
„„Ty’s propad’ životem; buď dlouho živ náš král!
Ty’s propad’ životem, hosanna králi tobě!
Ty zhyň, živ náš buď král!““ tak zní to v širé kobě.
Jen mladík tiše stál,
stál s hlavou vznešenou a nohou ve porobě.
„Však líto tvých mi let
a líto, v tvé co lyry dřímá lůně;
ta líp znít bude o stříbrné struně,
než bouřit, líp sny luzné v zrak mi set.
Líp pastevci hrát při Saulově tróně,
než před archou kdes luze tančit v ples;
hraj králi, hraj v mou duši smutek kles’.“
Tak zase král s úsměvem blahosklonně.
„Hraj králi, králi hraj,
hraj králi, zlý mu smutek duši tísní,
hraj králi, truchlou duši zvesel písní,
hraj králi!“ kolem zlatá hýká láj.
Jen mladík tiše stál
s povrhou kolem rtů, vznešenou se hlavou
a v ruce zvolněné se zaleskla mu dýka
a stisknul v srdce ji – svou lyru krvavou
s poslední myšlenkou na svatoloupežníka,
jenž lyru znesvětil a korunu si vzal.