Poželte, bratři, padlých hrdinů, jich nehodno, by tleli v zapomnění! Byli to muži! V světě celém není těch, kdož jsou více hodni vavřínů.
I my své máme, bratři, Thermopyly a mnohou ranou zrytou otčinu, jež mnohou skrz hruď věrnou bodla k cíli. Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Byli to muži – bůh jim svědkem buď, že jejich šíj se nikdy nesklonila, a hlavy měli! – ocel zajiskřila jim o ně spíš – než o brněnou hruď.
Svém v přesvědčení žulové co skály, ve slovech bouří, blesky ve činu; o žel, že doby jejich tak již v dáli! Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Byli to muži – však jsou známi vám, co padli kdes tam na Moravském poli. Bůh odpusť mu – nech již to kdo i koli – leč zradou jistě – v hrob kdo sklál je tam.
Sic účet ještě s Přemyslovým rodem nám činit mnohou, těžkou pro vinu, leč tenkrát padli zákeřnickým bodem. Těch zradou padlých želte hrdinů!
O velikáni, co jste dožili u Lipan tamo bratrovraždou klatou, vy na Sioně padlí pro věc svatou, proč časně tak jste v hrob se složili?
O jenom vás, – a zem, pro niž jste vstali, má k nevadnoucí slávě příčinu. Jim ovšem k smíchu liché naše žaly; leč – želme přec těch padlých hrdinů!
Těch panen, žen, též budiž pomněno, co vojínů obvazovaly rány, jimž s ženským srdcem mužné páže dány a s žaltářem i meče za věno,
co mroucím duši – života jim dražší – slíbavše z rtů s ní spěly v říše snů, jak anděl s děckem když se k nebi vznáší. Těch ženských, bratři, želte hrdinů!
A bílá hora – mnohý zrádce pad’ tam pokutu vzav právem za své činy, leč – tak neb tak, vinen či beze viny, jich šíje vzdorné v smrti našel kat.
Či děti však a ženy hrozí panství, že jako laně štvány v cizinu? Těch velkých v smrti, větších u vyhnanství poželte, bratři, padlých hrdinů!
A ještě jednou – snad to přemnoho již slzí žádám písní jednou tady – jen to: vždyť červnové ty barikády vám bratra vzaly víc než jednoho –
ta Ivíčata, co nechtěla být roby! Hle ještě dnes tam slzu matčinu ty pusté na Emausích vlažit hroby! Těch, bratři, želte padlých hrdinů. –
O bože, byl to podivný tak čas, když s Hradčan skočnou děla zahoukala a mnohá, včera s dětskou co si hrála páž, s těžkou puškou pospíchala v kvas!
A byly, bože, podivné to matky, co posílaly v bitvu klučinu: „Tu palaš, synku – nevrať se mi zpátky leč obejmu tě zas co hrdinu!“
O volnosti, jíž dechem rozňata až k šílenosti svaté hruď těch reků, o nauč lid těch kochat zvrhlých věků, též žití víc – tvá křídla přesvatá!
Jest trpko sic nadarmo krev prolívat, leč jim – tam líp v tom země ve klínu, kde nemusí se v hanbu dětí dívat. Ne – neželte těch padlých hrdinů!
Cookies on Poetry Cove